Stoletá praxe

Jsem ve věku, kdy už se občas ohlédnu a možná i zatoužím vrátit čas. I když jsou vzpomínky zahalené v jakési mlze, přesto některé události vyplouvají napovrch v takové zřetelné podobě, že jsem rázem zpět na místě samém, třeba ve školní lavici, či promočená ledovou vodou, když se pode mnou propadl led na kraji rybníka, protože jít ze školy spořádaně po cestě jsme prostě nedokázali.

Mamčo, uvař si kafčo

aneb důchodkyně a moderní přístroj.

Svého vnuka už nehlídám pravidelně, ale občas je přece jen nutné zastoupit rodiče. Když je syn na vojenském cvičení je to hlídání až do noci. Napíšeme s Lukáškem úkoly,......."Mamčo, klidně si udělej kafčo a v lednici si vemte na co máte chuť."

No jo, ale jak si uvařím kávu? Mladí si pořídili na kávu super stroj a já s ním neumím. Volala jsem snaše do práce, jestli nemají mletou nebo instantní kávu. Nemají, ale nemám se bát, je to jednoduché a určitě to zvládnu i na onom kávovaru.

Uvařila jsem si tedy skvělou kávu s mobilem u ucha. Ano není to složité, když vám někdo říká, co kdy máte zmáčknout. A káva je opravdu výborná, protože se umele čerstvá.

Nikdy nefňukal

Jistě všichni slyšeli rčení "život je boj." Ano je. Bojujeme s nemocemi, bojujeme s nadváhou, hloupostí....bojujeme a jsme střídavě vítězi či poraženými. Jsme každý jiný a každý se s porážkou smiřujeme jinak a každého i vítězství jinak oslní a povzbudí. Jsou mezi námi hrdinové, vítězi, o kterých se píší knihy, oslavují se ve filmové tvorbě, dostávají státní vyznamenání. Ale jsou i tací, o kterých se neví. Za všemi vítězstvími je většinou dřina. Dřina duševní nebo fyzická. A každý zná určitě jednoho člověka ve svém okolí, který je rovněž hrdinou, vítězem.... rovněž vybojoval svůj boj a nikdo, než vy a blízcí o tom nemá ani tušení.