Stoletá praxe

Jsem ve věku, kdy už se občas ohlédnu a možná i zatoužím vrátit čas. I když jsou vzpomínky zahalené v jakési mlze, přesto některé události vyplouvají napovrch v takové zřetelné podobě, že jsem rázem zpět na místě samém, třeba ve školní lavici, či promočená ledovou vodou, když se pode mnou propadl led na kraji rybníka, protože jít ze školy spořádaně po cestě jsme prostě nedokázali.

Školní docházka pro mne znamenala několikrát seznamování se s novými spolužáky a opouštění kamarádů, protože jsem během ní prošla třemi školami. Ta první byla v Horšovském Týně. Tam jsme se přestěhovali z hlubokého pohraničí z Hostouně, kam táta jako veterinář dostal umístěnku po vysoké škole a musel odejít z rodné Moravy. V Tejně jsem se stala hrdou jiskřičkou. Na ten slib si pamatuji. Jak jsem se stala pionýrkou, to už netuším, ale na pionýrské schůzky jsem chodila ráda. Před svými dětmi jsem zatajila, jak jsem se s kamarády pionýry dusila při kouření suchého listí nacpaného do rákosu, když jednou schůzka odpadla a my před školou přemýšleli, co podnikneme. Bylo mi necelých deset let. To už jsem za sebou měla nejednu vážnou školní lásku....

A přišlo stěhování blíž k rodišti rodičů a s tím i přechodné bydlení v podnájmu a nová škola, tentokrát vesnická. Přechod z Čech na Moravu s sebou nesl i drobnou jazykovou bariéru. Měla jsem problémy při diktátech, což se nakonec srovnalo. A na této škole jsem zažila potupu největší. V pěvecké soutěži jsem si vybrala oblíbenou písničku "Marjánko, Marjánko, Marjánko má, zavaž mi šáteček na uzle dva..........." a vyhrála jsem. Hned po vyhlášení vítězů se však zvedla vlna odporu nad tímto vítězstvím. Nakonec jsem byla dokonce diskvalifikována, že jsem zpívala písničku o sobě. Nechápala jsem to "vesnické" myšlení. Bylo mi necelých 12 a začala jsem pociťovat, že život není legrace.

To už jsem však neřešila, protože jsme se přestěhovali do Valašského Meziříčí. Na ZDŠ Křížná jsem v roce 1970 dokončila devítileté základní vzdělání a na tyto čtyři roky mám nejvíce vzpomínek. Ale jedna historka stále vyplouvá napovrch.

V deváté třídě jsme na kreslení dostali zástup z řad důchodcovské zálohy. Před nás se postavil mohutný pán s dobráckýma očima a úsměvem uprostřed bílého plnovousu. Netuším, jak je možné, že přezdívky učitelů a profesorů se s nimi táhnou až do samého konce. Na škole už dávno neučil a možná, že zrovna na naší škole neučil nikdy, ale že před námi stojí Metrfus, jsme prostě věděli. A Metrfus, profesor pan Holešowský, byl pro své povolání opravdu povolán. Byl zapálen natolik, že zvonění konce hodiny mu musel vždy jeden spolužák připomenout.

"Dnes si nakreslíme zátiší", děl Metrfus a jako vzor předvedl své práce na toto téma. Krásná vystínovaná kresba misky s ovocem a džbánek s květinami. "Tak to já nedokážu." Procedila jsem polohlasně ke své sousedce. "Když jsem to dokázal já, tak ty určitě také." reagoval vlídně Metrfus. Měla jsem se nadmout pýchou a kreslit jak o život, ale já jen suše procedila: "Stoletá praxe." V ten moment všichni ve třídě zkameněli. Profesor se proměnil v sopku a na celou školu hřímal něco o třistaleté praxi Komenského..., proměnil se v obrovského Golema.... Byli jsme všichni malincí, nikdo si netroufl špitnout.......zazvonil konec hodiny a nikdo ani nepípl. Od katedry se ozvalo:"Čunku, už zvonilo" a s těmito slovy posbíraje své kresby Metrfus odešel. Bylo mi smutno...bylo mi to líto.

Na konci školního roku se všechny obrazy ze stěn shromažďovaly v kabinetě kvůli malování školy. Na starost to dostal pan Holešowský a já s kamarádkou jsme se nabídly pomocnou rukou. A při takové brigádě nejlépe pozná člověk s kým má tu čest. Doživotně mě budou mrzet ta dvě slova.......Když jsme byli s prací hotoví, poprosil nás učitel, jestli bychom mu ještě neskočily koupit dvě dobré čokolády a vtiskl mi do ruky peníze. Pro koho myslíte, že ty čokolády byly.....?

Vzpomínám na učitele a spolužáky spojené s mým dětstvím a dospíváním, vzpomínám ráda, jen je mi líto, že je to všechno tak strašně, strašně dávno.....