Babi, ty neumíš utíkat?

...křikl na mne před 12. Lety skotačící vnuk, když běžel ze školky a já za ním funěla do kopce, abych mu byla oporou a ochranou, kterou ještě potřeboval. Proč mi čím dál častěji tato otázka prolítne mozkem? Otázka nezáludného dítěte, které ještě nevnímá, co je věk a co s člověkem provádí.

Příští rok mi bude sedmdesát. Celý život jsem pracovala, nikdy jsem nepobírala žádné dávky, nestála jsem se žádostí na pracovním úřadě. Vychovala jsem tři děti. Všichni jsou řádně zaměstnáni. Onen vnouček (jeden ze tří) začal studovat a já se jen děsím, jak ten čas letí. Ano letí a doba se mění a já bych se měla za své stáří stydět. Měla bych se uchýlit někam do ústraní a tam co nejrychleji pojít, abych nepřekážela.

Abych se při tom nějak zabavila, mohla bych vzpomínat na dětství, na mládí, na své rodiče, kterých jsem si vážila a které jsem dochovala. Mohla bych vzpomínat, jak jsem ráda a myslím dobře lyžovala i ve slovenských horách, vzpomínat na své horské výšlapy, na pokoření Gerlachovského štítu, Lomnického štítu a dalších vrcholů hor v celém Československu. Mohla bych zkusit někam utíkat, ale nejde to. Opět mohu utéct jen ke vzpomínkám na několik padesátek a jednu nonstop ušlou stovku kilometrů. Myslím, že jsem uměla víc, než utíkat. Ke své řádné práci jsem si dokázala přivydělávat. Můj koníček se nakonec díky povolení MNV a později ŽL stal přivýdělkem. Jenže tím pádem se z koníčka stala tvrdá zakázková práce, ze které i záda bolela.  Každý ve svém životě něco dokázal a jsou i mnohem větší hrdinství, za co si člověk zaslouží úctu. Třeba nevzdat boj s rakovinou, či jinou zákeřnou nemocí a bojovat a běžet.

Věk… Za časů Přemysla Otakara II. jak píše pan Vondruška, se královský prokurátor Oldřich z Chlumu, pán na Bezdězu, cítil ve svých třiceti letech už starý, i když si to nechtěl připustit. I já jsem v osmnácti vyloudila úsměv na rtech, když jsem v detektivce četla, že mladý vyšetřovatel právě dosáhl třicítky. Jaký mladý? Věk…roste. Lidstvo umírá později a ještě později a možná jednou neumře vůbec….  

A jsme u toho. Lidé se dožívají čím dál vyššího věku a tak je potřeba, aby se i odchod do důchodu přizpůsobil a to číslo vzrostlo. Odchod do důchodu. Je to ortel?  Jsem v důchodu, rychle musím někam zalézt, abych nepřekážela. Nepřekážela mladým v obchodě, nepřekážela při nastupování a vystupování z dopravního prostředku, nesmrděla……a hlavně nekecala do politiky a nesnažila se třeba volit.

Proč se tak strašně, ale opravdu strašně, množí nenávistné články vůči starým lidem?  Mladí touží zakázat volit starým lidem, ale při tom volených osob v pokročilém věku sedí v parlamentu a u Ústavního soudu a v Senátu hromada. Nechápu. Mladí chtějí volit už v šestnácti letech, a při tom sami neví, co by oni chtěli vlastně v životě dělat. Ale to už jsem sklouzla k politice a to nebyl záměr.

Prostě si v poslední době všímám, že se množí články odsuzující chování důchodců a komentáře pod těmito články nahánějí až strach. Jaká nenávist a odpor. Ano, jsme pomalejší, nemocnější a přesto se dokážeme přizpůsobovat době. Naučili jsme se používat mnohé moderní technologie, počítače, mobily, platební karty, platební terminály, snažíme se jít s dobou, snažíme se utíkat….Ale přece jen máme my staří výhodu. Kdyby se cokoli stalo a nastal opravdový stav nouze,  mladí by se horším životním podmínkám přizpůsobit nedokázali.  

 

P.S.  Tak jsem se zkusila zamyslet zde, protože reagovat na diskuzích pod články (seznam.cz apod.)  mám na věky věků zakázáno pro porušování pravidel a to těch, že nevystupuji pod svým pravým celým jménem.  Diskutovat tedy nemohu a raději v rámci svého zdraví o to ani neusiluji.  Jen si všímám, že články na seznem.cz píší autoři s přezdívkami. Autora tedy nikdo znát nesmí, ale osoba reagující na jeho článek již musí být plně ztotožněná. Aby to zabránilo napadání? To tedy nezabrání.