Roušky mne naučily

žehlit. Teda ne, že bych to dříve neuměla, ale tuhle činnost jsem z duše nenáviděla.  I když byla doba ručního máchání vypraného prádla a kolem pračky se muselo skákat (vybírat a dávat nové), prala jsem docela ráda. Ale žehlit? Suché prádlo jsem poskládala do koše a žehlila skoro až nebylo co na sebe a pak takové žehlení trvalo i několik hodin. Dneska je i hodně směsových materiálů, které se ani žehlit nemusí, ale stále je pro žehličku dost práce v každé domácnosti.  

Když přijde syn z práce vypere si roušky, dá na topení, kde už jsou i naše, pokud jsme byli venku. Žehličku  mám nyní stabilně postavenou v druhé předsíni na stolku, kde tvoří úžasnou dekoraci,  deku s teflonovou podložkou srolovanou na jedné nepoužívané židli v kuchyni. Po večeři popadnu žehličku, vyžehlím roušky a přiberu i pár kousků prádla, které případně ten den pračka vyprala. A koš na prádlo je prázdný. Žehlení mi pak trvá jen pár minut a vůbec mi nevadí.....Ovšem nošení roušek mi vadí, přesto je nosím poctivě. A v zimě jsou docela praktické, když fouká studený vítr. :)

Hezký den.

Příjemně šokována

sem byla včera v podvečer. Avšak nepředbíhejme. Ráno jsem se vydala k rehabilitační lékařce na kontrolu a vlastně  pro ukončení rehabilitací zahojené zlomeniny kotníku. Paní doktorka mne dokonce přijala o 15 minut dříve, než jsem byla objednaná. Ani jsem se nestačila vysoukat z bundy. Ta dobrá žena vyzkoušela, jak chodím, cvičím, prubla hmatem kotníky obou končetin a ukončila rehabilitace. A když už jsem tady v nemocnici, zaskočím si o patro níže na chirurgii také pro kontrolní snímkování a ukončení léčby. Zde se nemusí objednávat, tak ať sem nemusím chodit jindy. Obdržela jsem krom papírů i pochvalu, jak jsem to hezky zvládla i bez operace, že ta malá odchylka od normálu by neměla dělat žádné problémy, ale kdyby přece, mám se dostavit. Poučena jsem šla domů a jala se vyplňovat on-line formulář pro nahlášení úrazu své pojišťovně. Tuto možnost jsem zvolila jako první, než bych posílala papíry v obálce někam poštou a riskovala, že se všechno ztratí. Všechny zprávy mám naskenované, také jsem je poskládala do Wordu dle data a uložila jako Lékařské zprávy.pdf.  Vyplnila jsem u své pojišťovny formulář, nahrála soubory jako přílohu, odeslala a šla obědvat. Je to skoro podobné, jako když na internetu nakupujete. 

Znamení hada

 Zapomněla jsem si do seznamu přečtených knih zařadit další skvělou knihu Hany Marie Körnerové. 

Heřmánkové údolí

Právě jsem dočetla knihu Hany Marie Körnerové, na kterou se v naší knihovně "stojí fronta". Tedy na všechny knihy této autorky se u nás stojí fronta. některé již jsem četla a vím, že autorka je mistr pera, proto je o ni zájem.   Když ji manžel přinesl z knihovny, trochu jsem se v této době vánoční a po všech ne zrovna veselých novinkách v rodině  bála do ní začíst. Tak nějak jsem cítila, že potřebuju spíše něco lehkého, něco veselého, pozitivního, něco nad čím nemusím přemýšlet.   Přesto jsem se nakonec do knihy začetla a zjistila jsem, že to je ono, že tohle jsem právě potřebovala.  Kniha není však vůbec veselá, ba dokonce i po přečtení zanechá ve čtenáři spoustu prostoru k přemýšlení, k zamyšlení... Ale na druhou stranu není depresivní, spíše bych řekla povzbudivá. Když se člověk nevzdá, když dokáže brát i dávat, když dokáže naslouchat srdcím druhých, když dokáže milovat....může dokázat nemožné.

Veselé Vánoce

I když u nás, a určitě i jinde, nebudou tak veselé jako jiné roky. Čekala jsem alespoň krátkou návštěvu dětí s rodinami, jen tak dát si kafe, vyměnit dárky..... Napekla jsem hromadu cukroví, vánočky, nakoupila na pohoštění a nepřijede nikdo. Snaše jsem předala dárky a cukroví mezi dveřmi s rouškou na puse, dcera volala, že nemohou přijet vůbec. A to nejspíš kvůli chybě nebo přetížení testovacího systému.  Zeť se v pondělí necítil úplně ve své kůži, a protože věděl, že se v pátek chystají k nám, spojil se s lékařkou. Ta ho poslala na testy. Ve středu se dostavil, aby se dověděl, že není v systému.  Lékařka bude dostupná až v pondělí a další testy tedy až za další dva dny.  Dceři nemohu nic předat ani mezi dveřmi a nemám se k nim jak dostat, když nebydlí ve stejném městě, abych jim tašku s dárky, cukrovím a ovocem pověsila na plot.  Je to smutné, ale musíme vydržať.  

Vánočka vynikající

 Poprvé jsem o Vánocích 2014 sama pekla vánočku. Dosud pekla pro celou rodinu maminka. Měla jsem trému, ale podle tohoto receptu se povedla a chutnala náramně. Maminka mi poradila fígl, jak zajistit, aby se vánočka "nesesula". Stejný recept jsem použila na velikonoční mazanec. Ten ovšem nemusím zaplétat.

Už zase skáču přes kaluže

Tedy ne tak doslova. Nějaké kamzičí skoky ještě provozovat nemohu a ani nehodlám, ale postavila jsem se na nohy a chodím bez opory už i venku. V terénu na polních cestách je to trochu obtížnější, ale svaly si musí zvykat i na tu nerovnost terénu. Nedělám žádné nepředloženosti, chůze v terénu mi byla terapeutkou doporučena. Zatím je pod nohama sucho a nemrzne, tak toho musím využít. Je to krásný pocit. 

Nestydaté neviňátko