Už je to půl století

Už je to padesát let, už je to půl století. Pohled do zrcadel bolí a manžel radí, nedívat se do nich. 

Svatba před padesáti lety a ještě k tomu v lednu nebyla zrovna jednoduchá. Proč tedy v lednu? Museli jsme? Nemuseli! Tedy ne kvůli potomkovi na cestě, ale my jsme později říkali, že z lásky kvůli bytu. První potomek spatřil své rodiče až v listopadu, ale bytová komise v podniku nepřidělovala byty svobodným zaměstnancům.  "Kdybys byl ženatý..." Později zase" Kdybys měl dítě"...Bydleli jsme u rodičů než nám táta pomohl zprostředkovat dvoupokojový byt po známosti z jeho podniku...A rodina už čítala čtyři členy, když ten pátý byl na cestě. A tu jsme se konečně dočkali. Z našeho podniku nám byl přidělen tří pokojový velký byt na novém sídlišti s nenávratnou půjčkou 30 tis Kčs s  podmínkou, že se manžel zaváže pracovat ve státním podniku Tesla 10 let. Byl to družstevní byt s měsíčním "nájmem" (poplatky + amortizace). A roky šly a šly až k datu, když se změnilo hodně věcí a náš byt nám byl  dán do osobního vlastnictví, neboť jsme si ho vlastně již za ty roky zaplatili. A jsme tu dodnes. V únoru to bude 45 let.

Ale tím odůvodňováním svatby jsem hodně odbočila až do současnosti, až do dnešního dne, kdy jsme s manželem oslavili padesát let společného života. V dobrém i ve zlém, ve zdraví i nemoci a do života vypravili tři potomky, abychom se dočkali tří vnoučat, z nichž jedna vnučka studuje vysokou školu, druhá ji dohání na střední a vnuk bude příští rok finišovat k maturitě.  

Svatba

Nebylo to jednoduché. Tedy mám nyní na mysli svatební přípravy a svatební den před půl stoletím.  Šaty mi šila maminka, ozdoby na ně z vystřihovací krajky jsem si ručně přišívala já. Stejné motivy z krajky jsem si pak našívala na závoj.  Svatební dorty a zákusky pekla maminka s tetou v maličké panelákové kuchyňce a radou jim byla profi cukrářka. Hostina pak byla v hotelu Apollo. 

Svatební karamboly

Problém byla svatební kytice. V lednu tenkrát dost nedostatkové zboží. Zase po známosti ji zajistil manželův kolega v jiném městě a než ji dovezl vlakem na místo, už  trochu utrpěly květy gerber. Závoj s korunkou jsem si vybrala v obchodním domě až v Ostravě. Byl jednoduchý a sahal až hluboko pod zadek. Jenže já blbka jsem se ho rozhodla po našití krajky ještě trochu přežehlit.  Ne... fakt jsem neměla v úmyslu vypálit si na zádech díru. Byl už večer. Brečela jsem, musela jsem závoj hodně zkrátit a krajku našívat znova. Spaly jsme s mamkou na natáčkách, ráno se česaly sami. 

 Mým svědkem byl bratr, toho času studující a bydlící v Liptovském Mikuláši. Dojet k nám rychlíkem ze Slovenska by nebyl problém, kdyby bratra za Púchovem nechytlo spaní a neprobudil se až v Olomouci, což je hodina rychlíkem od místa konání svatby.  Bratr ve Valmezu z vlaku nevystoupil. Nemám svědka!! Co se stalo?  Panika. Nejen o svědka, ale hlavně o syna měli strach rodiče.  Mobily v té době? Volat z budky? Kam? 

Nakonec všechno klaplo. Bratr dojel dalším vlakem z opačného směru rovnou na úřad. A dál už to bylo jen svatební veselí s pokračováním na začátku tohoto článku. :-D