Dvě tváře bolesti

Hrabu se ve složkách v počítači a zálohách a promazávám všelijaké dokumenty a našla jsem své texty z roku 2005 -2007. Tak jsem si řekla, že to zase vytáhnu na světlo. Kdysi, hodně dávno, jsem tato slovíčka napsala na oblíbeném fóru " Babilón" na lide. cz. Je docela možné, že je každý pochopí jinak... po svém. 

Dvě tváře bolesti

Ty pláčeš černou slzou šminek,

bolí tě láska nevyřčená,
Pláčeš a ptáš se...
proč vše už je jen včera,
proč jenom polštář s tebou nocí bdí,
proč jenom paprsky slunce tě ráno políbí.
Ty pláčeš černou slzou šminek...
Však ráno je pro tebe svítání.
Můžeš se usmát do zrcadla
a vzkřísit svou růži,
co na chvíli jen zvadla...
 
A někde jinde pod stejným sluncem,
snad jenom kousek od tvých snů,
hračka je dávno opuštěná,
a z mladičké dívky
předčasně dospělá žena.
Průzračnou slzu stírá z temné tváře,
snad sní svůj krátičký sen,
o tom jak pro lásku jen
pláče do polštáře...
Možná se bojí nového svítání,
snad ani neví, co všechno má chtít,
aby i ji přišla radost probudit...
 
Té první dívky bolest
snad vyléčit se dá.
Té druhé však je pomoc
hodně vzdálená.
Ta první nemá tušení,
jak nicotný je její pláč,
proti těm slzám,
jež malou mají naději,
že jednou své srdce zahřejí.....
Snad změní se to srdce
v krví zalitý kámen?
Nemusí  být tak zle,
nemusí křičet Ámen.
 
Třeba to srdce tvrdé bude
však s průzračností diamantu.
Nebude bát se již,
na půli cesty odloží
ten těžký kříž,
pohlédne osudu do očí
a řekne mu, že už nebrečí,
že nebude se bát,
však stačí jí nejdřív ruku dát,
aby uvěřila, že má tu sílu
dojít kam chce,
a nalézt znovu víru.
Ty ostré hrany diamantu,
budou jí mocnou ochranou.
 
Dlouho už stála mlčky,
s hlavou sklopenou.
Dlouho se bála vyslovit svá přání,
tak jak jí osud rány rozdával,
tak jak jí srdce do krve rozdrásal,
ona už nemá jiné volby....
Však ví, jak své zbraně použít
ví, co je bolest, co ublížit.
Zrovna tak umí mít ráda,
k tomu jí nevadí nějaká hrana....

Ve  VM leden 2007