Nikdy nefňukal

Jistě všichni slyšeli rčení "život je boj." Ano je. Bojujeme s nemocemi, bojujeme s nadváhou, hloupostí....bojujeme a jsme střídavě vítězi či poraženými. Jsme každý jiný a každý se s porážkou smiřujeme jinak a každého i vítězství jinak oslní a povzbudí. Jsou mezi námi hrdinové, vítězi, o kterých se píší knihy, oslavují se ve filmové tvorbě, dostávají státní vyznamenání. Ale jsou i tací, o kterých se neví. Za všemi vítězstvími je většinou dřina. Dřina duševní nebo fyzická. A každý zná určitě jednoho člověka ve svém okolí, který je rovněž hrdinou, vítězem.... rovněž vybojoval svůj boj a nikdo, než vy a blízcí o tom nemá ani tušení.

Vzpomínám na svého otce. Koncem roku 1973 si na lyžích velmi komplikovaně zlomil nohu. Nejen že byl dlouho v nemocnici, sádra zdobila jeho nohu přes jeden rok. Operace se sice zdařila, ale lékaři se shodli na tom, že táta už bude po zbytek života upoutám na invalidním vozíku. S tím se člověk milující hory, turistiku, pohyb vůbec nechtěl smířit. Ale nepropadl panice. Tvrdě na sobě pracoval. Na čas byl umístěn i do rehabilitačního ústavu v Kladrubech. Byli jsme ho tam navštívit a na mne, holku těsně před maturitou silně působil fakt, že zde se vlastně všichni pohybovali jen na invalidním vozíku, mnozí se učili chodit s protézami.....Součástí rehabilitace byla jednak léčba prací v dílnách, ale hlavně se pacienti učili chodit a posilovat. Jednotlivé pavilony byly pospojované chodbami, které měly na zdech vyznačené vzdálenosti v metrech. Sestra zapisovala, kolik metrů kdo ušel. Některé chodby se lomily a táta vyprávěl, jak nejeden pacient zašel za roh a když na druhém konci neseděla druhá sestřička, tak chvíli postál a pak nahlásil sestře více ušlých metrů. Táta nechápal, proč to dělají. Přece podvádí sami sebe. On si spíše přidával metry nad doporučené dávky. Uprostřed jedné křižovatky chodeb bylo i improvizované schodiště. Pár schůdků nahoru a zase dolů. Táta nemusel ještě po těchto schodech, ale on se k nim dobelhal a zdolal je. Zdolal toho mnohem více. Vyhrál a invalidní vozík vyloučil ze svého života. A tehdy lékaři řekli, že to je nádherný úspěch, ale berle nebo francouzské hole mu už zůstanou.

Denně chodil táta na procházky. Nohu měl stále v sádře. Cvičil.....Když mu pak sádru sundali, svalstvo bylo hodně oslabené a další a další cvičení nutné. Táta nakonec odložil nejen berle a francouzské hole, ale i hůlku špacírku. Sjezdové lyže zaměnil za běžecké a když už jsem byla vdaná a měla dvě děti, podruhé ve svém životě vylezl na Gerlachovský štít. Bylo to v roce 1978, 5 let po onom nešťastném pádu na lyžích. Ten první výstup absolvoval se mnou a s bratrem v roce 1971 a ten druhý sám. To my jsme mu už jen drželi palce a doufali, že se vrátí. Vrátil se šťastný. Vyhrál svůj boj......

Táta těch zápasů vlastně vyhrál hodně. On byl člověk, který nefňukal a jeho život je mi příkladem.