Tak to já nedokážu

 ..aneb stoletá praxe a díky pane profesore!

Ilustrační obrázek AI

Díky komentáři Alenky na cestovatelském blogu u podzimních fotek na mne opět dolehla vzpomínka z roku 1970.

     V deváté třídě jsme na kreslení dostali zástup z řad důchodcovské zálohy. Před nás se postavil mohutný pán s dobráckýma očima a úsměvem uprostřed bílého plnovousu, snad profesor střední školy.  Netuším, jak je možné, že přezdívky učitelů a profesorů se s nimi táhnou až do samého konce. Na škole už dávno neučil a možná, že zrovna na naší škole neučil nikdy, ale že před námi stojí  Metrfus, jsme prostě věděli. A Metrfus, profesor pan Holešowský, byl pro své povolání opravdu povolán. Byl zapálen natolik, že zvonění konce hodiny mu musel vždy jeden spolužák připomenout.

     "Dnes si nakreslíme zátiší", děl Metrfus a jako vzor předvedl své práce na toto téma. Krásná vystínovaná kresba misky s ovocem a džbánek s květinami. "Tak to já nedokážu." Procedila jsem polohlasně ke své sousedce. "Když jsem to dokázal já, tak ty určitě také." reagoval vlídně Metrfus. Měla jsem se nadmout pýchou a kreslit jak o život, ale já jen suše procedila: "Stoletá praxe." V ten moment všichni ve třídě zkameněli. Profesor se proměnil v sopku a na celou školu hřímal něco o třistaleté praxi Komenského..., proměnil se v obrovského Golema.... Byli jsme všichni malincí, nikdo si netroufl špitnout.......zazvonil konec hodiny a nikdo ani nepípl. Od katedry se ozvalo: "Čunku, už zvonilo" a s těmito slovy posbíraje své kresby, Metrfus odešel. Bylo mi smutno...bylo mi to líto.

     Na konci školního roku se všechny obrazy ze stěn shromažďovaly v kabinetě kvůli malování školy. Na starost to dostal pan Holešowský a já s kamarádkou jsme se nabídly pomocnou rukou. A při takové brigádě nejlépe pozná člověk s kým má tu čest. Doživotně mě budou mrzet ta dvě slova.......Když jsme byli s prací hotoví, poprosil nás pan profesor, jestli bychom mu ještě neskočily koupit dvě dobré čokolády a vtiskl mi do ruky peníze. Pro koho myslíte, že ty čokolády byly.....?

    Vzpomínám na učitele a spolužáky spojené s mým dětstvím a dospíváním, vzpomínám ráda, jen je mi líto, že je to všechno tak strašně, strašně dávno.....