Vysoko v kopcích Bílých Karpat žily odedávna ženy obdařené výjimečnými schopnostmi. Uměly léčit a pomáhat s kdejakým trápením, uměly poradit v nesnázích a také prý viděly do budoucnosti. Říkalo se jim bohyně a své umění si předávaly z generace na generaci. Dora Idesová patří k posledním z rodu žítkovských bohyní. Jejich umění se však nenaučila, vystudovala etnografii a rozhodla se napsat o nich rozsáhlou vědeckou studii. Na konci devadesátých let objeví v pardubickém archivu ministerstva vnitra operativní svazek StB vedený na vnitřního nepřítele - její tetu, bohyni Surmenu. Dora rozplétá osudy žítkovských žen a s překvapením zjišťuje, že ačkoli se sama bohyní nestala, je i ona nedílnou součástí tajemné tradice…
Kniha na mne působila žvláštním dojmem už i proto, že Dora byla pouze o 3 roky mladší než já a žila v drsném prostředí kopanic, kdežto já dalo by se říci v civilizované společnosti Zlínského kraje. Mohla jsem tedy srovnávat její vzpomínky na dětství a vůbec její život s mým a o to více vnímat osudy kopanických žen, dětí a mužů. Kniha je sice situována do současnosti, avšak bádáním Dory se dostaneme téměř až do 17. století.
Dokumenty opatřené daty a události s konkrétním datem mne nutily uvědomit si, co jsem v té době dělala a prožívala já.
Napínavé, tajemné i poučné čtení. Přiznám se, že v některých knihách jsem se naučila přeskakovat takové ty pasáže popisující krajinu, prostředí, lidi, ale v této knize jsem nevynechala ani jedno písmenko. i když je poměrně obsáhlá.
Možná je to tím, že jsem měla nedávno možnost Žítkovou navštívit, že jsem byla v domku poslední bohyně Irmy Gabrhelové, ale faktem je, že kniha je napsána velmi emotivně a každé slovo sem zapadá a pro děj je nesmírně důležité.
Knihu doporučuji
