Vánoce už pro mne neznamenají to, co kdysi. Byly jiné, když jsem byla dítě, byly jiné, když jsem měla děti a jsou jiné, když mám vnuky. No i doba je jiná. Je uspěchanější.
V myšlenkách se nyní nevrátím do doby, kdy jsme stáli ve frontách na banány, kakao a podobné, tenkrát ryze vánoční sortiment. Vrátím se ještě hlouběji. Do doby, kdy já jsem se těšila na dárky. Kdy já jsem měla rozzářené oči u stromečku.
Vzpomínám, ale vůbec si nepamatuju, jaké dárky jsem dostávala. Určitě oblečení a nějakou tu hračku, často knížku. Ale nejvíc mi zůstalo v paměti to všechno dění kolem vánoc. Když mi bylo 6 let, rodiče mne přihlásili do hudební školy na klavír. Pianino jsme měli doma, protože maminka vyučovala kromě matematiky a zeměpisu také zpěv. A zpívat to ona uměla. Maminka hrála kromě klavíru i na housle. Proto i mladšího brášku v 6 letech rodiče zapsali do hudební školy na tento nástroj. A v té době se u nás začaly konat adventní koncerty.
Když říkám, že koncerty, tak doslova. Já u klavíru, maminka s bratrem housle a já s otcem k tomu ještě zpěv. Celý ten adventní čas jsme určitě lezli všem sousedům a kolemjdoucím na nervy, když jsme pořád dokola trénovali vánoční koledy. Bydleli jsme tenkrát v Horšovském Týně, v Tejně, jak se tam říká, přímo na náměstí. Trénovali jsme každé odpoledne. Museli jsme vše vypilovat a sehrát se dokonale, abychom před naším stromečkem vzdali hold celým Vánocům.
Všichni, kdo museli poslouchat naše snažení se těšili na Štědrý den. Už věděli, že koncertem několika koled před stromečkem konečně vše utichne a nastanou klidné Vánoce. Vzpomínám, jak jsem měla trému u večeře. Jak jsem se bála, že tu slavnostní chvíli pokazím nějakou chybou. Chtěla jsem být dokonalá. A my jsme byli dokonalí. byli jsme sehraní, byli jsme šťastní...vnímám dodnes vůni prskavek a vůbec nevím, co jsem měla pod stromečkem, ale byla jsem šťastná.
Naše adventní každodenní koncertování se odehrávalo i po přestěhování na Moravu, do paneláku. Tam bylo publika ještě více. V paneláku se to všechno naše hraní a zpívání neslo k širší veřejnosti. Jen já, toho času puberťák, jsem nechápala, proč musíme pořád cvičit, když už to cvičíme tolik let. Všechno jsem utla a možná zkazila, když jsem odmítla ze sebe dělat debila, protože jsem se styděla před klukama z okolí.
Nevíte, proč mi to všechno najednou nějak chybí? Možná by stačilo, kdybych mohla mamince a tátovi poděkovat, alespoň jim zapálím svíčku a pustím si koledy z magneťáku.
Všem krásný Advent přeji.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář