Satisfakce

I já jsem byla v pubertě a byla jsem drsňák. Měla jsem přísného, leč spravedlivého otce, to by dnešní děti koukaly. Možná proto jsem se uměla prát za práva druhých, trestat příkoří konané na jiných, zvláště pak na mém bratrovi. Byl, a stále je, o necelé dva roky mladší a já klidně zmlátila kluka ze základky Krásno, když si dovoloval na bratra na naší mateřské půdě, tedy ve škole Křížná, kam chodili tenkrát Krásňáci na obědy.

Já sama jsem se moc bránit neuměla. Naučila jsem se to trochu později až jako matka. Tam už jsem se asi chovala jako samice bránící mláďata. Můj obličej hyzdily brýle se silnými skly už od dvou let a to mne zasouvalo v kolektivech někam do pozadí. Tedy ve školce si na nějakou nepřízeň nepamatuju. Posměchem a všelijakými nadávkami jsem trpěla asi tak od 12 let. Do té doby jsem žila v Čechách a pak přechodně jeden a půl roku ve vesnici Kunovice, kde snad proti obrýleným nic neměli. Vše začalo až ve městě. Že by ty městské děti byly jiné? Spíš asi za to mohla ta puberta. Každý se chtěl pochlubit a zviditelnit něčím chlapáckým, dospěláckým a to bude zřejmě nadřazenost ke slabším. A těmi slabšími jsou většinou ti s nějakým hendikepem. Na škole jsem tedy tíhla spíše ke kamarádkám stejně postiženým. Byly jsme tři ve třídě a pokřikovali na nás brejlatá skoba. Ale už jsem nebyla sama, už to bylo lepší.

To už jsem byla v osmičce, když jsem poprvé ucítila mocnou sílu satisfakce. To je úžasný pocit, který člověka očistí, osvobodí z pout. Šla jsem na oběd sama a procházela dlouhou spojovací chodbou mezi pavilony, když jsem je potkala. Dvě krásky s nevymáchanou hubou. Jedna pronesla odpornou nadávku hodnotící mé brýle a obě se lámaly smíchy. Moje pravačka byla rychlejší než mé myšlenky. Ubalila jsem jí do té rozchechtané tváře takovou facku, že moji dlaň i s prsty měla vytetovanou na tváři hezky dlouho. Měla ji tam jako důkaz, když na mne do jídelny vlítla soudružka učitelka s hlavou rozježenou a obličejem staženým vzteky. Spustila na mne silou, které se nedalo odporovat. A ta hnusná holka stála vedle ní s obličejem vyzařujícím další posměch. Nerozbrečela jsem se. S klidem, kterým mne posílil smysl pro spravedlnost jsem pronesla magickou větu: "Myslím si, že holka v sedmé třídě už by mohla vědět, že já nemohu za to, že mám tak slabý zrak, že musím nosit brýle....." Nestačila jsem doříct celou svou obhajobu. Pravačka soudružky učitelky byla rovněž rychlejší než její myšlenky. A to pokoření, které ta holka musela zažít....než byla za rameno odtažena z jídelny, musela se mi omluvit.

A já si posunula brýle na nose a měla jsem hlavu v oblacích. Tak na vás, vy spratci. I když se událost rychle roznesla po škole, nemístným poznámkám se naše brejlatá skoba stejně nevyhnula, ale už jsme je snášely s nadhledem. Nebylo zrovna jednoduché projít hloučkem kluků okupujícím o přestávkách vchod do pavilonu, ze kterého jsme museli všichni ven. Jednou jsem ale uslyšela: "Ahoj." a moje bojovnost přesvědčená o nové taktice jizlivosti a posměšnosti, odpověděla co nejdrsněji. "Čau vole!!!" A měla je všechny na háku.

I po letech mě bolí, když už nemůžu vzít svá slova zpátky. Ten kluk se zamiloval do brejlaté holky a před všemi chtěl upřímně navázat kontakt. Nevěděla jsem to, nepoznala jsem to, nevšímala jsem si té bandy a neviděla, že někdo z nich může být jiný. Až mi školní tamtamy otevřely oči, bylo už pozdě. Ponížila jsem ho před všemi........A ponížení je horší než nějaká nadávka......