Pokrok a já

aneb od počítače sálového k počítači stolnímu přes mobilní telefon.

Svou pracovní kariéru jsem zahájila hned po maturitě v roce 1974 na výpočetním středisku (VS) v národním podniku TESLA. Oddělení se tak sice honosně nazývalo, však náš podnik zatím disponoval jen tzv. přípravnou dat. Na speciálních mašinách zn. Soemtron se dle písemných podkladů připravovala data pro zpracování na počítači. Klávesnice Soemtronu se od dnešní lišila jen nepatrně, avšak místo písma stroj vysekával do papírových děrných štítků dírky. Každé písmenko mělo svůj číselný kód značený ve sloupci. Už je to dávno, ale mně se všechno zdá jak včera. Já jsem tedy usedla za děrovací stroj a učila se prstoklad. Dneska bych to tedy asi již nezvládla. O prstokladu na číselné klávesnici se mi ze začátku i zdálo. Prostě jsem psala i v noci a nevěřila, že to dokážu tak rychle, jak ostatní spolupracovnice, které si při rychlém kmitání prstů dokázaly ještě i povídat. Když jsem se to konečně také naučila, šla jsem na mateřskou dovolenou a pár let zůstala doma s dětmi. Tenkrát se jezdilo "počítat" do Rožnova nebo do Královopolských strojíren Brno.

Tohle převážení krabic s příkazovýni a datovými štítky a následně sjetinami s vytištěnými daty jsem si po návratu z mateřské také užila až až, když jsem povýšila do funkce pracovnice vstupní a výstupní kontroly VS a sálový počítač měl poruchu. Podnik totiž během mého pobytu doma zakoupil vlastní skříně, ve kterých hrčely kotouče s páskou, na kterou se přenášela data z děrných štítků a z tiskárny se hrnuly tuny skládaného papíru proloženého několika kopíráky, který se pak odděloval ručně. Byla to "radostná" práce. Moderní sálové prostory s prosklenými přídavnými kancelářemi, klimatizace. Sálové pracovnice VS, to už byl někdo.

Tak vysoko jsem sice nedosáhla, ale jako pracovnice vstupní a výstupní kontroly jsem měla na starosti sadu příkazových a datových štítků pro oddělení operačního plánu výroby. Mateřská dovolená s třetím dítkem a pak delší pobyt v domácnosti s postiženým synem mě od této vrcholně moderní techniky odloučila. Utopistické řeči, že se budou sály rušit a každý prý bude mít na stole malý počítač, jsem, jako ostatní, nebrala vážně. Stejně tak se dělaly vtipy na elektrický zubní kartáček apod. Po mém návratu do pracovního procesu už to tu bylo. Já jsem však byla mimo, na jiném pracovišti a počítače jsem pustila z hlavy. Vnímala jsem je jen jako fakt, že jsou.

Své děti jsem vychovala bez mobilního ba dokonce bez jakéhokoli telefonu. Manžel byl zásadně proti pořízení takové kraviny. Stačí, že mu to otravuje život v práci. Když děti pomalu končily střední školy, telefon jsem si prosadila. Tedy pevnou linku. (1997) Byl to dárek k vánocům pro všechny a dětem jsem udělala jednoduché vizitky. To bylo radosti. Konečně jsme měli všichni spojení se světem. Zatím co já jsem prožívala radostné pocity z takové banality, jako je telefon se záznamníkem v obýváku a paralerka v kuchyni, stával se běžnou součástí života mobilní telefon. Moje finance ale tak vysoko nehleděly. Ani jsem se díky nim o tento vynález nezajímala. Když se postavil nejstarší syn na vlastní nohy, tedy spíš, když začal pracovat hned ve dvou zaměstnáních, pořídil si mobil také. Mne to stále nebralo, měla jsem svou milovanou pevnou.

A tak šel čas všedně dál. Dcera se vdala, starší syn oženil. To byla paráda. Téměř všechny svatební přípravy jsem vyřídila pevnou. Dcera i syn už byli v tu dobu odstěhovaní ve svém, měli mobily, já stále svou pevnou. Starší syn dokonce pořídil v nějaké akci mobil mým rodičům, když já ho nechtěla. Až jednou volal zeť, jestli nechci mobil za fakt výhodnou cenu. Tak jo no. Přivezl mi ho domů a já se znovu zamilovala (2002). Brala jsem ten vynález i na WC, co kdyby někdo volal. :-)) Samozřejmě, že přišla doba, kdy mě to také přešlo a syn mi vyčítal, že mobilní telefon je od slova mobilní, tedy snadno přenosný s možností okamžitého použití a mě to vyzvání a já nikde. No jo no, já ho nechávala v předsíni v kabelce a vůbec netušila, že po mně někdo touží. Konečně jsem se ho naučila používat účelně.

Jaký je asi účel mobilního telefonu? No vždyť víte. Z mobilního telefonu se dá vedle dnes již kvalitního focení, přehrávání mp-trojek a mp-čtyřek, přenášení a uchovávání dat, surfování po internetu, psaní zpráv, faxovat, platit... také telefonovat.

Můj první mobil uměl tedy SMS-kovat a telefonovat. Byl super. Můj syn měl už druhý a jednou přišel, jestli bych mu ten můj nevyměnila za jeho první, který sice blbne, ale.......(vysvětlil mi, jak se vyhnout tomu blbnutí nebo jak ho napravit) On by ten můj potřeboval, protože umí cosi víc, než ten jeho starý. Potřeboval by ho tedy ukrýt do auta a pomocí svého mobilu občas překontrolovat, jestli auto stojí tam, kde ho postavil a nezačalo se pohybovat někam jinam, případně už někde úplně jinde není.. ...Tak jo. Dostala jsem těžkou mašinu, která neustále "slepla" Tak jsem se na-sra-štva-la (poskládejte si jednu z možných variant) a koupila mobil, který už měl, světe div se, možnost pozdějšího dokoupení přídavného foťáčku. Tedy foťáček se dal koupit hned, ale jaksi já jsem si musela počkat.:-)) Když pak cena foťáčku klesla, slavnostně jsem si ho koupila i se softwarem a samozřejmě datovým káblíkem (2004) Život se stal krásnější. Nemusím nosit při sobě těžký analogový foťák, ale v kabelce mám hračku a v duši pýchu. Rozlišení na tu dobu docela slušné. No řekněte, z mobilu dostat fotku 640 x 480 ?

Ale nyní následovalo to nejhorší. Posbírala jsem odvahu a šla navštívit svého syna, který se zatím stal PC maniakem a u počítače trávil všechen svůj volný čas a při každé návštěvě se chvástal fotkama a jinými výtvory, neboť on už měl digifoťák lepší kvality.Poprosila jsem ho, jestli by si do svého PC nenainstaloval můj mobil a že bych si jako u něho vytvořila složku na moje super fotky.(podotýkám, že syn nebydlí se mnou v mé domácnosti)
Nebudu popisovat synův debilní výraz, který provázel mou naprosto srozumitelnou a logickou prosbu. No kam mám teda dávat fotky, když nemám PC? Prej si ho mám koupit. Já? Počítač? Nepadá v úvahu, tomu já nerozumím a pak, kde bych na to vzala. Ale červíček hlodal až mi do hlavy vyhlodal díru a za tři dny jsme jeli pro stavebnici do Kravař. Měla jsem zrovna před dovolenou a syn shodou okolností také a tak jsem absolvovala 10 dní intenzivního kurzu. Syn mi nedovolil oddechu. Jakou radost jsem měla z těch maličkých fotek, které na maličkém monitoru (15) vypadaly velké. Internet jsem neměla a určitě si ho nehodlala pořizovat. To je přece žumpa s hromadou virů, které mi zničí počítač. Kamrád mi nainstaloval jeden super program na grafiku a já si začala hrát s obrázky. Nemohla jsem se nikoho zeptat, prostě jsem zkoušela různé nástroje a zásobovala děti všelijakými pohlednicemi k svátku a podobně. Těšila jsem se domů na ten malý stroj, který byl ještě pár let zpátky naprostou utopií. Chi chi. Kam tedy myslíte, že vrážím peníze?. No jako ženská přece do kadeřníka, kosmetiky, hadříků.......? Ostříhat se tedy občas jdu, ale to ostatní velmi sporadicky. Není to tak důležité. Důležitější byl lepší a pak ještě lepší foťák a větší operační paměť, Procesor, Internet, větší HDD,LCD monitor, multifunkční klávesnice, repráky, CD a DVD vypalovačky,fototiskárna a Flash Disky.....Všechno musí ladit do černa se stříbrnými prvky. Software také není žádná láce. To by mohlo stačit, ale nestačí. Pokrok nezastavíš. Mládež nás sice pomalu odepisuje, ale stát s námi počítá až do skonání, musíme se tedy snažit. Můj mobil umí telefonovat, ale chytrý zatím není a zatím ho ani moudrostem učit nebudu. V roce 2004 se ze mne stal PC MANIAK.......A BUDE TO HORŠÍ......Ani na dovolenou nemohu odjet bez notebooku či tabletu a nejedu tam, kde není Wi-fi. A to jsem byla kdysi tramp a milovník spaní pod širákem.......pokrok nezastavíš, dokud se k přírodě nebudeš muset vrátit.

Děkuji všem, zda jste došli až sem. Hezký den.