Velikonoční příběh aneb ty nejkrásnější kraslice na světě

Možná byste čekali křesťanské řádky, ale i když je po Velikonocích napadlo mne, že se svěřím se svou nešikovností a s tím, proč jsem kvůli kraslicím skončila na pohotovosti. Pročítám stránky, jak kdo strávil Velikonoce a obdivuji mnohá šikovná děvčata a  vzpomněla jsem si, jak jsem jako mladá, již maminka dvou malých dětí, zkoušela malovat kraslice.

Děti jsem uložila ke spánku, manžela usadila k televizi a jala se okupovat kuchyni ve snaze vytvořit nádherné, ty nejkrásnější kraslice, jaké svět kdy viděl. Rozhodla jsem se pro voskovou techniku. Ale ne to nanášení barevných vosků (něco takového tenkrát nebylo) a neměla jsem ani včelí vosk, prostě musí stačit vosk ze svíčky. Nalámala jsem svíčku a jala se ji rozpustit v kastrolku na plynovém sporáku. 

Barvení spočívalo v tom, že se na vyfouklou skořápku kreslí voskem a vždy obarví v barvě a opět kreslí voskem vzor. Do rozpuštěného vosku se namáčí krejčovský špendlík zapíchnutý do špejle nebo jiného dřívka. Když vosk  ztuhne,  kraslice se namočí do žluté barvy a když barva zaschne, opět se kreslí vzor voskem. Ten jsem si nechala samozřejmě opět rozpustit na plynu, protože mezi tím, co jsem barvila,  vosk tuhne.  Takto se postupuje od nejsvětleší k nejtmavší barvě. 

Asi se divíte, co jsem to vyváděla za nesmysly, vždyť dneska je k tomu určitě mnoho jiných možností, včetně kahánků a podobně. Ale byla jiná doba. Přesto mi šla práce krásně od ruky a před očima se rodilo něco užasného. Mé nadšení rostlo. Vajíčko se nyní ponoří do černé barvy a nechá oschnout. Následně se kraslice naskládají  na plech do teplé trouby, aby se vosk zahřál a z kraslic sjel, setřel se a zůstal jen barevný vzor.  Jenže, co se nestalo. Při barvení na černo mi to chvíli trvalo a já zapomněla, že mám ten vosk ještě na sporáku. 

Ten se najednou vzňal. Z kastrůlku vyšlehly plameny, což mne překvapilo. Vosk hoří? Hoří přece jen knot a vosk se rozpouští. Tak ne, milé dámy. Vosk hoří a to docela silně, když se mu ještě přikládá plynem. Co teď? Spanikařila jsem. Asi jsem něco zakřičela, popadla utěrku, abych kastrůlek vzala a dala do dřezu, kde na něj naliji vodu a uhasím. Jenže při rychlém pohybu vosk šplíchl na utěrku i na ruku.  Utěrka se vzňala a všechno skončilo ve dřezu. Křik uslyšel manžel a zachránil mne před další katastrofou a to je voda do hořícího vosku. ten by se rozstříkl do všech stran a ......raději nedomýšlet. S poznámkou, co prej blbnu, přikryl kastrůlek pokličnou. A já s šilenou bolestí v koupelně chladila ruku pod tekoucí vodou. Chladná voda mi dělala dobře.  Jenže ztuhl ten vosk na ruce a jak se smrsknul, tak vzal s sebou i dost silnou vrstvu kůže. S tím musím na pohotovost. Je pozdní večer a doprava už nejezdí. Tenkrát jsme ještě u nemocnice nebydleli a čekala mne tedy dost dlouhá cesta pěšky v bolestech, ale musela jsem.  Zavolat taxíka? Nebyly mobily a ani pevná linka nebyla běžnou součástí domácností. 

Musela jsem i vysvětlit, jak k úrazu došlo. Doktor vykulil oči, otočil se k sestře a prej, že vajíčka se malují v lednu? Nemohl to pochopit a začal se smát. Sestra mu vysvětlila, co jsou kraslice a že někde se dokonce malují celý rok a bylo vymalováno. Strhli mi zbytek kůže,  natřeli něčím, opatlali něčím dalším a zavázali. A když už byla ruka ošetřená, i bolest jsem snášela lépe. Proto svět neviděl ty nejkrásnější kraslice. No ale on by je stejně viděl jen manžel a děti, protože foťák fotil černobíle a internet ještě nebyl ani v plenkách. Ale mám na palci pravé ruky dodnes, naštěstí jen malou, jizvu. 

Hezký den všem a dávejte na sebe pozor.