Když ticho burácí v uších

aneb táta byl pošuk.

Každého v životě potkají chvíle, které ho zasáhnou přímo do srdce, jež ho uloží do paměti na věky. A takových zážitků je mnoho a nejsou jen povzbuzující, povznášející, ale bohužel i drásavé a smutné. Většinou ale pod pojmem nejsilnější zážitek vypluje na povrch chvíle, která byla něčím výjimečná a spíše radostná a povznášející.

Měla jsem nádherné dětství a tátu pošuka. No asi jsem tohle slovo přehnala, ale táta byl nadšenec do hor, do lyžování, ale hlavně vysokohorské turistiky. Do Tater jsme v létě jezdívali často. Pamatuji si na lanovku na Lomnický štít, kdy se zvedl vítr a když vjížděla do cílové stanice, vítr kabinu rozhoupal a mlátil s ní o skálu a vstup do budovy. Lidi křičeli, ale všechno dobře dopadlo. To jsem byla ještě dítě. Ještě jsme sjeli dolů a pak byl provoz lanovky zastaven až do příznivějších podmínek. Ale to by nebyl můj táta, kdyby ho po letech nenapadlo, že se na vrchol Lomničáku dostaneme i bez lanovky. Nejsme horolezci, ale z Lomnického sedla vedla (nevím, jak dneska) turistická stezka jištěná místy řetězy. Bylo mi 16, bratrovi 15 a tátovi 43 a byli jsme za hrdiny, když jsem se blížili k vrcholu. Lidé nás sledovali už z lanovky a čekali na nás u zábradlí, které bylo poslední překážkou k našemu cíli. Táta poprosil nějakého Němce, aby nás vyfotil. V srdci radost, odhodlání.

Jenže tátu tohle povzbudilo natolik, že výstup na Gerlachovský štít, nejvyšší horu tatranského masívu a Karpat vůbec, začal plánovat do dvou let. Dneska je tato cesta asi bez horského průvodce nemyslitelná, nevím, ale tenkrát v roce 1973 byla u Batizovského plesa jen cedule, že výstup je na vlastní nebezpeční.

A tak jsme jednoho červencového dne vyrazili ve 2 hodiny ráno ze základního tábora, kterým bylo tábořiště ve Starém Smokovci i s maminkou, kterou jsem však zanechali před hlavním výstupem v hotelu Sliezsky Dom, kde jsme se posilnili a vydali se k Batizovskému plesu. Výstup na Gerlach nebyl značen klasickými turistickými značkami, ale jen malými mohylkami z kamenů. Nevím, jestli jsem měla štěstí, že byla mlha a neviděla jsem dolů, neviděla jsem na okolí a i přes mokré skály se cítila více v bezpečí. Výstup byl namáhavý. Vydrápali jsme se až k nějakému převisu, který jsem si netroufala překonat. Už jsem neměla tolik sil a netušili jsme, jak to vypadá za převisem. Táta mi poručil sednout na skálu, ani se nehnout a čekat. Oni to zkusí.

Ocitla jsem se sama v mlze někde vysoko v horách, chvíli jsem slyšela hlasy bratra a otce a pak už nic. Bylo ticho. Ticho....spánky mi bubnovaly a v uších silné hučení. Jaké tedy ticho? Srdce jsem měla sevřené a zakazovala jsem si myslet na to, co budu dělat, když se něco stane a ti dva se nevrátí. Hmatatelná samota....Požitek z výhledů jsem neměla žádný, ale v tu chvíli osamění to možná bylo dobře. Nevím, jak to trvalo dlouho, když jsem opět zaslechla hlasy. Bratr i otec byli nadšení, že to zvládli a ujišťovali mne, že si tento vrchol také mohu počítat do mých rekordů. Prý už to byl jen kousek. Ulevilo se mi. Cesta dolů byla však namáhavější a bylo třeba opravdu velké obezřetnosti, protože mohylky, které nás vedly se při pohledu shora ztrácely v šedi okolních skal. Konečně mlha začala řídnout a uviděli jsme pleso, odkud jsme vyšli. Ještě jsme překonali průrvu, kterou vytvořila sněhová krusta se skálou a opět jsme byli vítězi. Lituju, že jsme tenkrát neměli digitální foťáky nebo mobily. Ve foťáku film 6 x6 s 12 snímky, a foťte na samospoušť, ať jsme všichni. To pak znamená foťák bezpečně usadit a pak honem na místo.....Dokumentace je proto jen mizivá, ale zážitky zůstávají. A na fotografii jsme si jen tak pro sebe škrtli ty slabiky NE...

Teprve nyní z nás spadlo to napětí, soustředění. Celý výstup a sestup od Batizovského plesa nám trval 7 hodin a maminka musela neskutečně trpět čekáním. Ještě jsme museli dojít do základního tábora, ale to už přes všechnu únavu bylo spíše automatické. A tak si teda píšu, že jsem si ve svých 18. letech poseděla na Gerlachu. A to je jeden z mnoha silných zážitků v životě.