Spravedlnost má zpoždění

Spravedlnost má zpoždění je titul knihy, v němž nás autorka Jindřiška Ptáčková zavede do pohraničí Severních Čech. Detektivní příběh a postavy jsou smyšlené, přesto si troufám tvrdit, že život v pohraničních oblastech kolem severních a západních hranic se velmi silně přibližuje autentičnosti.

Já jsem se narodila sice v nemocnici okresního města, ale rodičům do podnájmu ve vesničce Hostouň, kam můj táta jako veterinář dostal po vysoké škole umístěnku. Vesnička stejně drsná v šedesátých letech minulého století, jako ta autorčina nad Libercem. Příběh mi byl blízký i v tom, že moje maminka v Hostouni učila stejně jako učitelka v příběhu. Když jsme se přestěhovali po 6-letech do H. Týna, maminka nemohla učit, byla psychicky vyčerpaná a než nastoupila znovu do školství, pracovala ve skladě zeleniny. Tak tohle jen taková moje úvaha nad tím, že jsem příběh vzala jako skutečný a myslím, že i autorka se ve své knize opírala o vyprávění nebo zážitky z tehdejší doby.

Ale nyní už ke knize. V roce 2003 se na letišti náhodně setkají dva kriminalisté Vašek a Viktor. Zatím, co Viktor je již v důchodu, Vašek ještě přesluhuje a právě vypravil na dovolenou svou manželku. Aby si užil slaměného vdovství, vzal si dovolenou a pozval svého dávného přítele k sobě do malé pohraniční vísky. Oživili nejen vzpomínky, ale setkávali se s lidmi dávné tragédie, která zůstala neobjasněna. Oba na případu mladé učitelky, která z neznámých příčin vyskočila z okna, pracovali jako začínající vyšetřovatelé. Viktor se s Viktorií poznali krátce před tragédií. Kniha není jen obnoveným soukromým vyšetřováním, ale i průvodcem povahami lidí, konfrontací života městského s pohraničním venkovem.

...."Támhleten chlap se jmenuje Čechák. V pětačtyřicátém sem přijel na bílém koni v čele jakési hordy, prý revolučních gardistů, prohlásil se velitelem města, odpráskl německého starostu, pak nechal do řady postavit všechny německé mužské a nařídil jim, aby se odpočítali. Pak každého třetího zastřelil. Vyprávěl mi to soused."

Viktor užasl:

"Jak to, že je na svobodě? To přece byla mnohanásobná vražda?"

Vašek se ušklíbl:

"Kde není žalobce, není soudce. Tady to je Bohem zapomenutý kraj. Děly se i jiné věci.........."

Zaujala mne tato úvaha o upřímnosti a upřímném člověku.

...Na otázku, jaký měla vztah k mrtvé, mu tehdy úsečně odpověděla - já jsem upřímný člověk. Takže ani ráda, ani nerada, mně byla lhostejná. A on jí, kdoví proč, nevěřil. Navíc byl poněkud alergický na upřímné. A vůbec na slovo upřímnost. Upřímnost se pro něho většinou rovnala neomalenosti. Takový upřímný člověk, řekne děvčeti v pubertě, že má nohy do O a ono si do smrti neoblékne sukni. Upřímní vám řeknou rovnou do očí, na to do Očí si zvlášť potrpí, co si o vás myslí, ať je to sebevětší nehoráznost, a pokud si je člověk nejistý sám sebou, týrá se představou, že je ten nejhorší ze všech. Neuvažuje o tom, jaký je vlastně ten člověk, co mu to řekl. Je přece upřímný a to nahradí všechny ostatní vlastnosti. Upřímnost se nerovná pravdivost. Upřímnost je zkrátka to, co právě přišlo na jazyk, bezmyšlenkovitost, prvoplánovost.... Kolik takových upřímností zavinilo lidem celoživotní traumata!

A ten argument upřímňáků - někdo mu, jí, jim to přece musí říct a od toho jsem tu já, upřímný, když vy, ostatní a neupřímní, nemáte tu odvahu, ulevoval si Viktor. Vtip je navíc v tom, že ti, co upřímností nejvíc mávají, bývají sami falešní jak pětník. Těm, co proklamativně tvrdili, jak jsou upřímní, nikdy nevěřil. Minimálně si na ně dával pozor. A většinou se nemýlil. Jejich - co na srdci, to na jazyku, ho vždycky uvádělo do varu. A co když je na tom srdci jed? Ten také musíte házet do okolí? .........

V příběhu mladé učitelky a jejím osudu se nebudete nudit. Dávno mnohými zapomenutý, nebo rádoby zapomenutý,osud ožívá a probouzí se v některých jako noční můra v jiných jako lítostivá vzpomínka. Vše se objasní, aby.......se příběh stal legendou, jako příběh utopeného chlapce, jehož tělo vyplavalo někde na druhé straně kopce........