Sedum let smůly

Sedm let smůly prve

chtělo se mi pod kůži vrýt
se slzou v barvě krve
donutit mé srdce hnít.

Snad nesmět se dívat do tvých očí
kde jiskřičky smíchu se zračí
jen tápat s křečovitým šklebem
pro nejž je pohrdání chlebem.

Po růžích šlapat,bránit se trnům
že rudou bolest pouští žilou
s hrůzou se dívat ke svým zítřkům
nechat se unášet osudovou smůlou?

Směju se tobě prohnaný osude
marně se snažíš názor svůj mi nutit
třeba si ruce rozpíchám do krve
s lidmi se budu smát a k růži tulit.

Rozbíjej klidně zrcadla
stále se budu smát
smůlu jsem za krk popadla
nebudu se jí přece bát.

(Z vlastní tvorby 2007)