Kousek pod vrcholem Soláně, beskydského kopce, stojí u cesty křížek. To místo mi učarovlo. Nechodím tam často. Vlastně jsem tam byla jen párkrát. Mám však to místo v srdci. Tam dole v údolí je vesnice, ve které se narodila moje maminka. Kdybych byla spisovatel, napsala bych knížku o osudu její rodiny, o obyčejných lidech s neobyčejným srdcem.
Nejstarší Marii bylo deset let, Lidušce šest, Frantině čtyři a Stázičce dva roky, když jim zemřela maminka. Doba byla těžká a táta by jako pánský krejčí sám děvčata neuživil. Musel odejít za jiným výdělkem, stavěl například tunely u Adamova a pracoval i v Německu. Svého staříčka jsem poznala jako velkého dříče. Dřel vždycky, aby mohl zaplatit lidem, kteří si děvčata rozebrali a vychovávali jako schovanky. Jen ta nejstarší vyrostla v dětském domově. Jejich tatínek nedovolil adopci a děvčatům výchovu platil. I když jedna vyrůstala v Rožnově pod Radhoštěm, druhá v Novém Jičíně, moje maminka v Brně a ta nejstarší v domově, ale nevím ve kterém, ze všech se staly učitelky. :) Že by proto, aby měly o prázdninách volno a mohly se scházet? Mohly se scházet jako dřív, na pár dní se vidět i s tatínkem. To asi ne. A stejně je osud zase rozdělil......, aby se mohly po letech opět obejmout.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář