Všechno je jinak

 V pondělí jsem se ubytovala v jednolůžkovém nadstandardním pokoji v místní nemocnici. Péči jsem měla vzornou, spokojenost maximální a trochu strachu ze zítřejšího dne. V klidu jsem si polohovala nohu, ale začalo mi škubat trošku v lýtku.

Sestřička poradila, ať to řeknu ráno doktorům. Na operaci nás šlo více, já jsem byla jako první. Lékařskému konziliu jsem hned oznámila, že mě mírně škube v lýtku. Jeden z lékařů přikázal sestře rozstřihnout sádru, tedy obvazy které držely dlahu. Pak mi prohmatal lýtko a poslal na ultrazvuk s tváří plnou obav a rčením, že to není dobré. Ultrazvuk odhalil tromb ve svalové žíle. A to jsem si poctivě píchala už 14 dní  fraxiparine. Odvezli mě tedy  k internímu lékaři který mi napsal silnější injekce a potom léky na ředění krve, kterých se docela obávám, ale doufám, že rozpustí tu krevní sraženinu. Kontrolní rentgen mám za týden, ale ty léky na měsíc, i s kontrolou. Ptala jsem se, jestli to může nakonec dopadnout tak, že k operaci nedojde vůbec a kotník sroste blbě, tedy s posunem. Prý je to možné, zněla odpověď primáře chyrurgie. Po obědě jsem se převlékla, sbalila a čekala na sanitku, která mě odveze domů. Ale nikdo nevěděl, kdy přijede. Protože zrovna nepršelo, rozhodl se manžel odvézt mě domů na vozíku.  Máme to kousek, ale do kopce. Tak už se zase valím doma. A když vím o komplikacích, propadám blbé náladě. .....