Jak jsem začala kouřit

Dost často slýchávám stesky na naši mládež, že to za našich časů nebylo. I já jsem rodičům vzdorně oponovala:"No jo, ale dnes je jiná doba." Je to pravda, je jiná doba. Je sakra jiná doba a vždy byla jiná. Každá generace prožívá tu svou dobu, ve které se vyvíjela, každá generace má jiné možnosti a přesto je v mnohém stále stejná a stále se opakuje tentýž scénář. Například se kouřilo, kouří a zřejmě stále kouřit bude.

Nedávno jsem četla článek jedné mladé blogerky o tom, zda je možné přestat kouřit. Já už vím, že to možné je, ale sama svou vůlí jsem to nedokázala. Pamatujete si, jak a proč jste začali kouřit vy? Většinou je kouření projev jakéhosi dokazování, že už jsme dospělí a že můžeme totéž, co dospělí dělat, potřebujeme se předvádět. Já jsem začala z úplně jiného důvodu.

Bylo mi 15 let, začala jsem studovat na střední škole. Byla jsem, a v neznámém prostředí stále jsem, introvert. Byla jsem spíš samotářská, ale štvalo mě, že holky si vytvořily ve třídě brzy takovou skupinku, která se dobře bavila a hlavně o velké přestávce vždy někam zmizely, zatím co já šla sama nebo ještě s podobnou ušlápnutou chudinkou na oběd do jídelny vedlejší průmyslovky. Strašně jsem se chtěla zapojit, strašně jsem chtěla mít kamarádky, ale nevěděla jsem jak na to. Nechtěla jsem se vtírat nebo dolézat.

Nebylo těžké zjistit, že holky chodí někam kouřit. A ve mně zrál plán. Moji rodiče doma nekouřili, ale maminka kouřila v práci a o jejích cigaretách jsem věděla. Podařilo se mi nenápadně dvě cigarety ukrást. Dala jsem si je do pouzdra a pak jsem jakoby nechtěně, ale záměrně a schválně v pravý okamžik v hodině kreslení otevřela pouzdro tak, aby si spolužačka vedle mne těch cigaret všimla.

"Ty kouříš?" zaznělo vedle mne udiveně.

"Tak trochu, občas. Ale neříkej to nikomu." A rychle jsem zavřela pouzdro.

"A proč nechodíš s námi?"

" Vy chodíte někam kouřit? A kam?"

"Tady kousek nad školu, je tam louka a kousek dál se staví sídliště. Nikdo tam nechodí."

Byla jsem přijata do party těch nejlepších rebelek a rebelů a byla jsem šťastná, měla jsem kamarády. Kouřili jsem tajně, cigarety jsme si kupovali za peníze na stravenky. To si někdo poctivě stravenky koupil a já jsem je pak ukázala rodičům, abych vyúčtovala tu stovku na obědy.

Moje kouření ovšem bylo takové to potáhnout a vyfouknout, ale nebyla jsem sama, kdo neuměl kouřit pořádně. Až přišla bramborová brigáda. Takové brigády jsme milovali. A tak o přestávkách v lesíku na kraji pole se parta holek z prváku učila šlukovat. A Jana velela potáhnout, vtáhnout do plic a pak pronést větu:"Každý správný kuřák řekne deset slov, než vypustí z huby kouř." Pak teprve z nás mohl vyjít krásný proužek kouře. Výuku jsme si ulehčily půllitrem nějakého driáku, co přinesl traktorista. ....

A pak, že byla jiná doba. :) Když se gymnázium přestěhovalo do budovy blíž k náměstí, to už jsme byli staří mazáci ve druhém járu a o poledních přestávkách nebo po vyučování chodili na smažák s tatarkou za 7,-Kčs a pivko do nedaleké Modré Hvězdy. A ta je tam dodnes. Ale já už tam nechodím a nevím ani, jestli tam študáci chodí.