Milované jiřinky

Je tu konec srpna a já mám pocit, že ten měsíc nějak strašně rychle utekl. My zahrádkáři máme stále co dělat a moje teta vždy říkávala, že už se těší až zahrada zapadne sněhem a odpočine si. Před pár dny mi blogerka Hanka (Kaleidoskop podle Hanky) napsala do komentáře na cestovatelském blogu úryvek z Čapkovy knihy "Zahradníkův rok".  Musela jsem se smát, protože Čapek přesně věděl o čem píše a to přesně ví každý zahrádkář, který se snaží i něco pěstovat. 

"... a teprve teď, když mu zahrádka zapadla sněhem, si vzpomíná, že na něco zapomněl: podívat se na ni. Neboť vězte, že na to neměl pokdy. ..."

Tak tomu rozumím. Udělám práci a pospíchám zase domů. A protože se nemohu zahradou kochat ani z okna domova, proto si tedy občas stihnu kytičky a zahradu alespoň vyfotit, abych se mohla kochat alespoň fotkami. Tak to byl takový delší úvod k dnešnímu tématu, kterým jsou mé jiřinky. 

S jiřinkami je dost práce, nejsou mrazuvzdorné,  je potřeba je na podzim vyjmout ze země, ošetřit hlízy a uložit na vhodné místo. Naštěstí vždy přežijí ve sklepě chaty. Jaro je pak zase obdobím, kdy se do země vrátí. Tyto jiřinky mám teprve pár let, jelikož ty staré po mamince, které přežily 30 let zmrzly v zemi, když jsem si jednoho podzimu zlomila kotník a nebyl kdo, aby je na přezimování uložil.  Musela jsem si koupit nové, protože je fakt miluju. :)

Bojuji s myšlenkou koupit si další barvičky. :)

Stejně tak mám ráda mečíky. Tak ty si sem dám zase příště. 

Hezký den