Zahrádka na balkoně a parapetu

 Probíhající dny mne vůbec moc nelákají na zahradu,  tak opečovávám alespoň zahrádku  na okenním parapetu. 

Jak to vlastně bylo s tou normalizací

 Nedávno jsem se na cestovatelském blogu v souvislosti se zaniklým hotelem Jehličná zmínila o zakázaném stužkovacím večírku, který jsme tam tenkrát v roce 1974 uspořádali bez souhlasu školy a s následným velkým vyšetřováním nepovolené akce.   

Byli jsme třída rebelů a nechtěli jsme si nechat vzít studentské tradice. V článku jsem se zmínila, že jsme nesměli mít ani tablo, abychom se jako studenti nepovyšovali nad učňovskou mládež, která tenkrát běžně tabla neměla. 

Bylo to tedy trošičku jinak. Zakázané byly maturantům stužky. Vystavení tabla mělo svá pravidla, která jiní splnili, my ne.   My jsme si stužky nechali vyrobit a hrdě jsme je i dál nosili připnuté na oblečení. Byly to dvě krátké černé stužky z jemné koženky se zlatými nápisy. Na jedné text: "Učit se, milovat, žít!" a na té druhé název školy a maturitní rok. Stužky tedy byly tím trnem v oku, tím povyšováním se nad učňovskou mládež. 

Vrchnosti jsme zamotali hlavu a přidělali starosti. Naše akce se líbila totiž i ostatním třídám a i studentům na jiných středních školách. Výsledek byl ten, že škola uspořádala první velký ples, na kterém nám byly stužky oficiálně a slavnostně připnuty, aby se nakonec ples stal tradicí. Ale tablo? Tablo NE!!! Přece se kvůli tomu nebudou kluci stříhal, když jim dalo tolik práce a úsilí ubránit se stříhací komisi, která tenkrát chodila po škole.  A my holky jsme s nimi drželi basu. 

Fotografii jsem pořídila  z výstavního panelu při výstavě pořádané ke 150. výročí založení gymnázia ve Valmezu. Vyhrabala jsem ji až nyní při hledání jiných fotek. 

Tak to byl také takový střípek z mého života. ,

Březen končí

 

Vraní oko

Sezóna 2025 zahájena

Neotvírejte okna

A POKUD MOŽNO NEVYCHÁZEJTE!

Takto nás několikrát dnes nabádal městský rozhlas.  V Hustopečích nad Bečvou na nádraží hoří cisterny s benzolem. 

Při takové události si člověk vždy vybaví celou rodinu, přemýšlí, kde kdo asi je, jak ho taková událost ovlivní a zasáhne. Asi nejblíž žije starší syn. Rodina je v pohotovosti, protože ze střední školy cestuje vlakem domů náš vnuk. Ještě, že existují mobily a rodiče se mohou se synem spojit, kdyby některý vlak nejel. Ale snad si náš voják poradí.  Mladší syn doma marodí a dceřina rodina je snad o kousek dál, i když splodiny se dokážou nést vzduchem dost daleko. Soucítím s lidmi v nejbližším okolí a přeji  jim, aby se vše brzy uhasilo. A hasičům zásah bez  újmy na zdraví.

Nedočkavý zahrádkář

 aneb není kam spěchat, či podoby jara

To to letí, čas nezastavíš

Letos slavím hned několik výročí. Jedním z nich je dvacet let působení v blogovém světě.  Pro mne je to až neuvěřitelné. Když jsem se naučila trochu pracovat na počítači (Grafika: Pokrok a já aneb Od sálového počítače k počítači stolnímu přes mobilní telefon) a vlítla na internet, založila jsem si účet na lide.cz. Na tuhle dobu moc ráda vzpomínám, protože tam si na našem fóru lidi fakt uměli pomáhat. To ale ještě s blogy nemá nic společného. Až o rok později, tedy v roce 2005, jsem se stala hostem mezinárodního webového hostingu.

V lednu poprvé

Internetová komunikace

(Duhu jsem vyfotila z lodžie mého bytu)

Nevidím ti do očí,