Nedočkavý zahrádkář

 aneb není kam spěchat, či podoby jara

Letos teprve končí únor.  Vykvétají první sněženky  a zahrádkáři už se nemohou dočkat. A já jsem už také netrpělivá. Manžel mě musí brzdit. Rytí zeleninových záhonů jsem si nechala na jaro a mám pocit, že mám zmeškáno.  Jak se říká, že první vlaštovka jaro nedělá, tak i první sněženky, či talovíny ještě nejsou signálem pro aktivní zahradničení. No pravdou je, že stromy už se nemohou dočkat ořezu. Ale půda, ať klidně ještě odpočívá.  A tak i já letos ještě odpočívám a probírám fotky z minulých let. Ale celer už je zasetý na parapetu a io ten si dává na čas. 

Že svítí v únoru sluníčko, to neznamená, že je tu jaro. 

A přijde březen. Sluníčko může nabírat na síle, k prvním poslům jara  se přidávají další kytičky. 

A pak máme třeba už poryto a cibule, hrášek a mrkev se těší do země, jiřinky a mečíky jsou také připravené vždyť bude již brzy duben.  A je prvního dubna, když.....

Ale jednou všechno roztaje a dočkáme se. Letos může být všechno jinak, avšak.....příroda si poradí, všechno dožene, i když zasejeme o něco později. Manžel mě vždy krotí rčením:" Líný sedlák, má vždycky ty největší brambory."

 Hezký den