Včera jsem poprvé nasedla na invalidní vozík, abych se nechala manželem dopravit do nemocnice na kontrolu. Nejprve rentgen a potom kontrola u lékaře na chirurgii. Vše proběhlo docela rychle. První obavy jsem začala mít při pohledu na lékaře a jeho obličej, když dlouze prohlížel snímky. Pak nechal zavolat i traumatologa. A vyslechla jsem verdikt. Operace 29.9. s nástupem 28.9. Vyfasovala jsem žádanky na odběry a na předoperační vyšetření.
Pod sádrovou dlahou totiž došlo k posunutí vlivem tlaku hematomu. Tento hematom se musí odsát a kosti se pak zafixují šroubem nebo drátem. Myslela jsem si, že poctivé užívání léků na otoky, spolu s injekcemi proti srážlivosti krve ten hematom rozpustí. Nestalo se. Bolesti už nemám tak silné, ale.....
Při předoperačním pohovoru s lékařkou jsem nakonec zvolila spinální anestezii, což je umrtvení spodní poloviny těla. A nyní mám z toho strach, aby nedošlo při vpichu umrtvovací látky k ochrnutí. Ale asi bych měla strach i z celkové narkózy. Prý dostanu před zákrokem ještě prášek na uklidnění.
Když jsem se ptala doktora, jak dlouho budu v nemocnici, řekl, že můžu jít druhý den po operaci domů. To se mi nějak nezdá, ale stejně mluvila i sestra na chirurgické lůžkové části, když jsem si na radu staršího syna objednávala nadstandardní jednolůžkovy pokoj. Prý je volný do 1.10. Tak říkám, že to je škoda, že pak mne musí asi přesunout na normální pokoj. A sestra na to, že to už budu určitě doma. Tak jsem si ho zamluvila. Syn už ho také využil. Nikdo nebude poslouchat mé případné naříkání, budu si moci telefonovat, jak budu chtít, prdět bez ostychu....
Tak nyní jen doufat, že nenastanou nějaké komplikace.
A budu moci na jaře do svého oblíbeného lesíčku. Podzimní fotka je vylovená z archivu.
Moc děkuji všem, kteří jste mi napsali dopis nebo povzbuzující komentář.
