08 března 2020

Když ticho burácí v uších

aneb táta byl pošuk.
Každého v životě potkají chvíle, které ho zasáhnou přímo do srdce, jež ho uloží do paměti na věky. A takových zážitků je mnoho a nejsou jen povzbuzující, povznášející, ale bohužel i drásavé a smutné. Většinou ale pod pojmem nejsilnější zážitek vypluje na povrch chvíle, která byla něčím výjimečná a spíše radostná a povznášející.
Měla jsem nádherné dětství a tátu pošuka. No asi jsem tohle slovo přehnala, ale táta byl nadšenec do hor, do lyžování, ale hlavně vysokohorské turistiky. Do Tater jsme v létě jezdívali často. Pamatuji si na lanovku na Lomnický štít, kdy se zvedl vítr a když vjížděla do cílové stanice, vítr kabinu rozhoupal a mlátil s ní o skálu a vstup do budovy. Lidi křičeli, ale všechno dobře dopadlo. To jsem byla ještě dítě. Ještě jsme sjeli dolů a pak byl provoz lanovky zastaven až do příznivějších podmínek. Ale to by nebyl můj táta, kdyby ho po letech nenapadlo, že se na vrchol Lomničáku dostaneme i bez lanovky. Nejsme horolezci, ale z Lomnického sedla vedla (nevím, jak dneska) turistická stezka jištěná místy řetězy. Bylo mi 16, bratrovi 15 a tátovi 43 a byli jsme za hrdiny, když jsem se blížili k vrcholu. Lidé nás sledovali už z lanovky a čekali na nás u zábradlí, které bylo poslední překážkou k našemu cíli. Táta poprosil nějakého Němce, aby nás vyfotil. V srdci radost, odhodlání.